Mám rád cestování. V posledních dvou letech jsem se měl možnost podívat do Finska a do Francie – obojí stopem – a musím říct, že mě tento styl cestování opravdu chytl. Takže jsem vlastně téměř hned po příjezdu z Francie začal vymýšlet, kam bych tak jel příští prázdniny. Míst na Zemi, kam bych se chtěl podívat, je přehršel a problém byl, že jsem se nedokázal rozhodnout. Nakonec se mi vynořila na mysl cesta okolo Černého moře – přes Ukrajinu a Krym do Gruzie a Tureckem zpět. Plán zněl velkolepě a čím déle jsem nad ním přemýšlel, tím více mi docházelo, že to asi za prázdniny nestihnu, pokud to nechci jen profrčet. A také, že vlastně nevím, kam se pořádně podívat – vyberte si na cestě o délce téměř 7000 km ta správná místa, která byste chtěli vidět, navíc když jste o nich třeba nikdy neslyšeli.

Také rád při cestování poznávám to místo, kde zrovna jsem, což na takové vzdálenosti znamená buď zakufrovat na jednom místě a zbytek cesty jen profrčet (což je mi trochu líto), nebo dělat všude jen párdenní tábořiště (což je mi také trochu líto) – tedy by mi to asi úplně nepřinášelo radost z té cesty samotné. A ta hlavní námitka, co se mi objevila v hlavě – kde je Pán Bůh? Jak jej do toho zakomponovat, mám-li s ním a pro něj žít?

 

Dnes ráno jsem (nezávisle na myšlenkách předchozího odstavce) otevřel Bibli a řekl si, že začnu číst list Římanům. Na začátku tohoto listu apoštol Pavel přeje Římanům milost a pokoj od Pána Boha a následuje odstavec, ve kterém popisuje, jak moc rád by Římany navštívil. Z toho odstavce mne velmi zaujaly verše 9 a 10: „Bůh (…) je mi svědkem, jak na vás bez ustání pamatuji při všech svých modlitbách a prosím, zda by mi konečně jednou nebylo z vůle Boží dopřáno dostat se k vám.“

 

Při cestování mám rád, když ta cesta má nějaký jiný smysl než poznat krajinu, přírodu. Ta je sice krásná, ale něco mi v tom chybí, není to hlavní smysl mé cesty. Rád poznávám i lidi – a to jinak než „safari stylem“ (koukání na ně z džípu), raději je poznávám při práci, diskusi apod. Zároveň věřím, že si to Bůh používá. Jak ale poznám, že tam na tom místě, kam bych chtěl jet, budu moct dobře sloužit Bohu? Budou tam lidé, kteří prahnou po evangeliu, jež bych jim mohl zvěstovat? Budou zrovna tam potřebovat přiložit ruku k dílu? Nebo tam potkám někoho, koho si naopak použije Bůh pro prohloubení vztahu se mnou?“ Vždy jsem pak tyto myšlenky zakončil tím, že „Pán Bůh si přece umí situace použít a věřím tomu, že tam, kam pojedu, tam mi něco nachystá.“

 

Teď však čtu zmíněné verše z listu Římanům a překvapuje mě Pavlův postoj: „(...) a prosím, zda by mi konečně jednou nebylo z vůle Boží dopřáno dostat se k vám.“ (Ř 1,10)

Ač Nový zákon podrobně neznám, z čtení tak nějak chápu, že Pavel hodně cestoval. Staral se o církve v Galacii, v Korintu, v Efezu, v Římě, v Jeruzalémě a mnoha dalších místech. Rád se k nim vracel, povzbuzoval je a oni zase jeho (Ř 1,12) a ještě do toho zvěstoval evangelium tam, kde církev neexistovala. A jak tedy Pavel poznal, kam má zrovna jet, kde je jej zrovna potřeba? Odpověď nám dává právě desátý verš z 1. kapitoly Římanům – v něm Pavel prosí Pána, zda by mu nedopřál se dostat do Říma. Pavel si nevymýšlí cesty sám, nechává se vést Pánem. Spoléhá na to, že jej Pán zavede přesně tam, kde jej bude nejvíce potřebovat.

 

A právě v tom jsem našel velkou paralelu ke svému cestování. Na jednu stranu toužím vidět hezká místa, ale vlastně nevím, kde je hledat – je jich tolik, jak je vybrat? Chci být při cestování zároveň služebníkem Páně, ale udělat cestu takovou, aby si mě Pán Bůh co nejvíce použil – to přece nejde naplánovat, to bych musel znát Boží záměry. Chci, aby mne Bůh vedl a zároveň mu nařizuji, které situace si má používat tím, že si cestu stanovím sám.

 

Díky Bohu jsem si tak mohl uvědomit, že to nejlepší, co můžu udělat, je svěřit své cesty jemu, Hospodinu. On mě dovede tam, kde mě potřebuje, On mě dovede tam, kde se mi to bude líbit. On mě dovede tam, kde má cesta bude mít smysl.

 

Asi si nemyslím, že bych měl tímto okamžitě přestat jakkoliv plánovat jakékoliv cesty kamkoliv, jen jsem zjistil, že když do toho člověk dovolí mluvit Bohu s tím, že je připraven přijmout jiné vedení než to svoje a podřídit konečný plán Božímu záměru, nakonec z toho má daleko větší radost.

 

Nakonec o naslouchání Božímu vedení se zmiňuje i kniha Skutků (16,6): „Poněvadž jim Duch svatý zabránil zvěstovat Slovo v provincii Asii, procházeli Frygií a krajinou galatskou.“

Myslím, že je to krásný příklad toho, že iniciativa by měla vycházet z nás, ale měli bychom mít vždy oči i uši otevřené – Božímu hlasu.