Chvilku po svatbě, na podzim, jsme si koupili s manželkou v IKEA skříňku do koupelny. Je pěkná, bílá, a má žena si ji velmi přála, abychom měli kam dávat malé koupelnové věci, které momentálně leží na malém regálku a rády spadnou kdykoliv, když si odtam něco potřebujeme vzít.

Dostat novou skříňku na zeď obnáší pár jednoduchých kroků:

  1. zajít za domácím a probrat s ním, zda je to možné
  2. vymyslet, kde skříňka bude
  3. koupit vhodné vruty a hmoždinky
  4. udělat křížky na zdi, abychom věděli, kam vrtat
  5. zajít za domácím, abychom to vyvrtali
  6. vyvrtat to a pověsit skříňku

A víte co? Po čtvrt roce jsem teprve mezi bodem 3. a 4. A má žena má tu trpělivost mi stále připomínat, že jsem s tím chtěl něco dělat a že by to opravdu potřebovala. Mrzí ji to a mrzí to i mě pokaždé, když mi to připomene, protože najednou uvidím, jaký jsem. Ale přesto mi nenadává, ani mi to nevyčítá pokaždé, když se chytneme. Ani nezajde za domácím, aby to udělal on místo mě. Prostě se jen připomíná a čeká. Čeká, až se k tomu já sám postavím.

Jsem tak vděčný za svou ženu!

„Její ústa promlouvají moudře, na jazyku mívá vlídné naučení.“

(psáno na jaře)